“Když láska prochází žaludkem, tak kde potom, proboha, končí?”

Tahle otázka mě napadla jednoho nedělního odpoledne, když jsem dojedl druhou porci svíčkové, kterou mi moje drahá polovička s láskou připravila. Spokojeně jsem si hladil břicho a říkal si, že jestli takhle vypadá láska, pak by se určitě dala servírovat na talíři. Ale pak mě napadlo – co když láska končí tam, kde končí svíčková? Co když ta romantická pohoda mizí někde mezi mytím nádobí a vyčítavým pohledem na nezasunutou židli?

Láska procházející žaludkem je krásná metafora. Představujeme si ji jako lahodné jídlo, které nás nasytí a zahřeje. Ale skutečný život není jen o nedělních obědech. Co všechny ty dny, kdy se spálí omáčka, zapomene koupit mléko nebo když někdo omylem sní poslední čokoládový dortík? Tam, kde láska opravdu končí, se ukazuje, jak silná je.

Možná láska nekončí, ale transformuje se. Začíná jako vášeň, kterou by člověk mohl přirovnat k pálivému kari – intenzivní, exotická, ale neudržitelná. Postupně se proměňuje v něco klidnějšího, možná jako horká polévka – jednoduchá, výživná, ale ne nutně vzrušující. A někdy, no někdy to může být i studený chléb s máslem. A přesto to může být láska.

Když láska opravdu projde žaludkem, měla by se usadit někde hlouběji – třeba v srdci nebo v těch drobných gestech, která si člověk ani neuvědomuje. Ve způsobu, jak někdo přikryje druhého dekou, nebo v tom, jak nechá poslední kousek koláče, i když ho sám chce.

A pokud se někdy ptáte, kde láska končí, podívejte se kolem sebe. Možná zjistíte, že nekončí vůbec. Jen se přesouvá, proměňuje a roste. Možná není důležité, kde končí, ale že vůbec existuje – a že je tak sladká, slaná nebo kyselá, jak si ji sami ochutíte.