“Moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přichází sám.”

Moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přichází sám.

Když jsem poprvé slyšel tuto větu, zasmál jsem se. Pak jsem se zarazil. A nakonec jsem si uvědomil, že má až děsivou pravdivost. Kolik lidí potkáváme, kteří, ač jsou věkem zralí, svým chováním připomínají spíše nezralé ovoce? Na druhé straně jsou tu mladí, jejichž názory a pohled na svět vás zarazí svou hloubkou. Jak je to možné?

Představte si typickou rodinnou oslavu. U stolu sedí teta Božena, která právě oslavila sedmdesátku. Očekávali byste moudrost, vyrovnanost, možná i nějaké hluboké životní rady. Místo toho se teta rozohní nad tím, jak svět jde do záhuby, protože “dneska ty mladý už ani nepozdraví”. A pak je tu třeba váš dvacetiletý bratranec Lukáš, který jen tak mezi řečí pronese něco o tom, jak je důležité najít rovnováhu mezi prací a volným časem, protože jinak člověk ztratí sám sebe. Kdo z nich zní moudřeji?

Věk není průkazka do klubu moudrých. A moudrost není o počtu prošlých let, ale o tom, jak je naplníte. Je to trochu jako s knihami. Některé mají nádhernou obálku, ale uvnitř jen pár prázdných stránek. Jiné jsou sice na první pohled nenápadné, ale když je otevřete, nemůžete se odtrhnout.

Čím to tedy je, že si stále spojujeme moudrost se stářím? Možná je to nostalgie. Představa, že s přibývajícími šedinami přichází i hlubší vhled, je uklidňující. Je to jako věřit, že na konci dlouhé cesty najdeme poklad. Ale pravda je taková, že pokud se po té cestě loudáme bez zájmu, poklad tam nebude. Jen unavené nohy.

A co my? Jak se vyhnout tomu, abychom jednou skončili jako prázdná obálka? Možná stačí být jako ten bratranec Lukáš – zvídaví, ochotní učit se a přemýšlet. Protože moudrost není o tom, kolik máte let, ale kolik máte otázek. Takže… na co se zeptáte dnes?