Život je jako malé děcko, u něho taky nevíš kdy se posere

Život je jako malé dítě. Často do něj investujete lásku, péči a energii s nadějí, že vše půjde hladce. Ale stejně jako s dětmi, nevíte dne ani hodiny, kdy se život rozhodne… no, posrat.

Ze začátku je vše růžové. Říkáte si: „To zvládnu!“ S entuziasmem se vrháte do každého dne, všechno se zdá pod kontrolou. Podobně jako když se rozhodnete, že dítě přestane nosit pleny a bude už samostatné. Jenže ani to dítě, ani ten život vás neposlouchá.

V jeden moment si myslíte, že jste pány situace. Třeba v práci se všechno daří, doma panuje pohoda, prostě klidné vody. Přijdete domů, natáhnete se na gauč a máte pocit, že život je sladký. A bum! Život se z ničeho nic rozhodne, že vám nadělí nějakou nečekanou malou… nehodu.

Podobně jako dítě. Jeho tvářička se najednou začne podezřele krabatit, tváří se jakoby nic, jenže vy už tušíte, že něco není v pořádku. Pokusíte se tomu předejít, odklonit pohromu, ale kdepak. To, co mělo být poklidné odpoledne, se promění ve scénu, kdy s panikou v očích hledáte vlhčené ubrousky a uvažujete, proč jste si vlastně někdy přáli dítě.

S životem je to úplně stejné. Cítíte se pohodlně, dokud vám třeba nepřijde nečekaná složenka, nezačne stávkovat auto nebo se vám v práci objeví nový kolega, jehož jediným životním cílem je vám znepříjemnit každý pracovní den. Nebo zjistíte, že omylem vypisujete e-mail, kde šéfovi místo „Dobrý den“ píšete „Dobytku“.

Můžete plánovat, můžete se připravovat, můžete dokonce i život kontrolovat, ale stejně jako s malým dítětem nikdy přesně nevíte, kdy na vás něco nepříjemného čeká za rohem. A když už si myslíte, že máte tu největší krizi za sebou, začne to celé od začátku.

Nakonec ale zjistíte, že přes všechny ty nehody a nepředvídatelnosti je život vlastně docela roztomilý. Tedy, když se na něj díváte z bezpečné vzdálenosti. Možná občas přijde nějaká ta nehoda, ale díky nim aspoň máme příběhy, které se dají vyprávět přátelům.